Mít se od koho odrazit
Date Published
Proces kolektivní tvorby často provázejí neshody – jak tvůrčí, tak osobní. Nonverbální taneční inscenace From Scratch sleduje dva mladíky, kteří se snaží najít společnou řeč. Vše začíná jako technická příprava na představení – oba performeři (David Králík a Metoděj Vykydal) věší tři velké kusy bavlněného plátna do zadního prospektu a následně zkoušejí světla. Technika je v pořádku, každé tlačítko dělá, co dělat má. Problémy vyvolává až lidský faktor.
Performeři na ramenou přinášejí srolovaný baletizol. Přípravu scény brzdí vzájemné škádlení, které se od komických naschválů rychle vyvine až k nepřátelskému soupeření. Dvojice do sebe strká, odráží se od sebe a prudké pohyby se postupně mění v tanec zachycující dynamiku toxického vztahu. Inscenátorům se v průběhu šedesáti minut skvěle daří na sebe takřka nepostřehnutelně a plynule vázat žánry a nálady. Z počáteční grotesky se stává hloubavá melancholie a následně strach o vlastní identitu a sebeurčení, jen proto, abychom se nakonec vrátili ke grotesce a vtipu. Razantní, ale přirozené změny synergicky podporuje industriální hudba Václava Chalupského, která téměř kopíruje pohyby i vnitřní život postav. Nesynchronizované bicí v sobě postupně nacházejí rytmus a v nejvyhrocenějších momentech přecházejí v nesnesitelně hlasitý noise rock.
Oba performeři svou choreografii interpretují natolik přesně a přesvědčivě, že působí zcela přirozeně, nikoli naučeně. Kupříkladu ve scéně, kdy vzájemně napodobují pohyby toho druhého, aniž by se na sebe dívali, věříte, že o svých pohybech skutečně dopředu neví. Chyba a nedokonalá roztěkanost v tomto případě fungují ve prospěch imerze. S metaforou stavění scénografie jako stavění romantického vztahu se pracuje po celou dobu představení a proti postavám se nakonec bouří i světla, která na začátku šlapala jako po másle. Inscenace From Scratch ukazuje, že pokud nemáte, od koho se odpíchnout a o koho se opřít, tak se pravděpodobně nikam nepohnete.
Jan Hurta
Foto: Irina Degtereva