Vepři ve při
Date Published
Po příchodu do místnosti se naskýtá obraz – postava s maskou prasečí hlavy klečí na alobalové podlaze v místnosti, jejíž stěny jsou zabaleny v igelitu. Prostředí nehostinné, umělé a veskrze nesympatické má znázorňovat mimo jiné jatka. Na jatkách se totiž odehrává dramatický text Smrt talentovaného vepře Romana Sikory, který na JAMU adaptovaly Sabina Kašparová s Ámou Dvořákovou pro inscenaci KRISTUS PLAKAL.
Sikorova hra vypráví příběh až příliš talentovaného prasete, které unikne smrti na jatkách. Jeho umění zpěvu totiž tak zaujme lidské pracovníky, že ho ušetří a nechají ho zpívat vedle usmrcovacích strojů. Nově nabytá pozice čuníkovi vleze do hlavy, začne se vychloubat ostatním prasatům, že si připadá tak trochu jako člověk. Že je rovný těm, kteří masakrují jeho prasečí bratry. Na konci hry však pochopitelně přichází řezník a vepřový hrdina se dočká stejného osudu, jaký čeká všechna ostatní zvířata na jatkách.
KRISTUS PLAKAL je však pouze adaptací, od Sikorova textu se odpichuje k širší kritice. V inscenaci účinkuje jediný performer/herec Michal František Stránský, který na podpatcích, s výrazným make-upem a v kožichu představuje onoho zpívajícího vepře. Jakožto herec pracuje s principy drag-show, hojně interaguje s publikem, podpatky klepe do rytmu hlasité muziky. Toto prase ale nezpívá jenom na jatkách, představuje větší fenomén. V jeden moment začne Stránský rapovat známý text herce a zpěváka Adama Mišíka „POCH*AL”, ve kterém Mišík zpívá: „Politiky, ministry by jsem pochcal”. Nejedná se však o útok na samotného Mišíka, autoři kritizují laciné útoky na systém, které jsou však falešné a neupřímné. Umělci, kteří se takto vypočítavě vyjadřují, jsou totiž s tímto systémem naprosto v pořádku a zcela jim vyhovuje. Jedná se jen o pózu. Jatka v tomto kontextu mohou představovat spoustu věcí – hudební průmysl, uměleckou školu nebo obecný socioekonomický systém. Je otázkou, do jaké míry i inscenace KRISTUS PLAKAL není takovým zpíváním na jatkách.
Postupem času se tento koncept rozpadá. Performer odchází z místnosti a za andělského zpěvu vede jakýsi smuteční průvod všech diváků. Pomalým krokem se nakonec dojde z Řetězového traktu až na střechu DISKu. Očekával jsem nějaký silný, až katarzní závěr, toho jsem se však nedočkal. Performer pouze prohlásil, že “dál už musí jít sám”, a představení skončilo. Zůstal jsem bohužel zmatený a smysl toho závěru jsem nepochopil.
Adam Zelinka
Foto: Julie Dolejšová